Jak mě vidí můj dlouholetý kamarád

Když mi Bára Zumotová před pár lety řekla, že se rozhodla skoncovat s korporátním prostředím a věnovat se pomáhání lidem, něco ve mně vykřiklo: "No konečně!" 

Za tu víc než půlku života, co se známe, jsem totiž Báru poznal jako jednoho z těch vzácných lidí, v jejichž přítomnosti můžete být sami sebou a necítíte potřebu hrát jakoukoli roli. Jako člověka, který vám umí naslouchat a pak vám položí jednoduchou otázku, díky které konečně porozumíte sami sobě, což je nutný základ pro to, abyste se mohli posunout dál.

Jestliže to ale považuje za nutné, dokáže být také velice přímočará. Díky tomu jsem od ní svého času dostal jednu z nejdůležitějších rad svého života.

Rozhodoval jsem se tehdy, zda se vůbec pokoušet o vztah s jednou velmi komplikovanou ženou. Seděli jsme s Bárou v restauraci a já se jí zpovídal ze zmatku, který jsem cítil. Nakonec jsem zabředl do monologu o tom, jak si nejsem jistý, jestli by dotyčné případný vztah se mnou mohl nějak pomoct nebo ji naopak spíš zatížit, a že tedy přemýšlím o tom, zda nějaké city vůbec dávat najevo.

Bára mě vyslechla, chvíli na mě koukala a pak mi řekla: "Myslím, že by sis měl hlavně sám ujasnit, co k ní cítíš ty, a pak podle toho jednat. Jak tak o ní mluvíš, je nejen plnoletá, ale taky hodně inteligentní – tak co kdybys ji nechal, ať se rozhodne sama, a nerozhodoval to za ni?"

V té odpovědi bylo všechno, co jsem v danou chvíli potřeboval vědět. Že musím uvážit, co by pro mě vztah s danou ženou znamenal, a pak se podle toho s plnou odpovědností rozhodnout. Ale také to, že moje odpovědnost má určité hranice a že bych měl druhé straně nechat stejnou svobodu i odpovědnost, jinak bych do vztahu už od samého začátku alespoň vnitřně vnášel nerovnost.

Druhý zážitek z konverzací s Bárou, o který se s vámi chci podělit, vzešel z kamarádského plkání v čajovně. Jako vždy jsme se bavili o životě, vesmíru a vůbec a přišla řeč i na lásku a na to, jak lidi často svazuje strach z odmítnutí.

"Ale vždyť to je přece nesmysl," řekla Bára po chvíli přemýšlení. "Lásku si nemůžeš koupit, nemůžeš si ji zasloužit, nemůžeš si ji vyprosit. Ta prostě buď je, nebo není. A když tě ten druhý nemiluje, tak to neznamená, že člověk selhal nebo že není dost dobrý, ale právě a jen to, že tenhle člověk tě nemiluje. Tak čeho se bát? Maximálně tak vlastní sebelítosti."

Zůstal jsem na ni zírat jak na zjevení. Nešlo ani tak o to, že samozřejmě měla pravdu, jako o to, jak nesmírně je uvědomění si téhle pravdy osvobozující. Pokud naše city nejsou opětovány, neznamená to nic o nás. Není se za co stydět ani co si vyčítat. Takže není žádný důvod, proč nebýt ve vztahu k těm, které milujeme, pravdiví.

Díky, Baruš!

Honza Mazák