Maminky, dělejte pro děti míň, ale dělejte to rády

Jsou lidé, kteří umí vytvářet pouze závislé vztahy. To jsou vztahy, kdy jeden visí na druhém a děsí se opuštění.

 

Tito lidé se cítí "dobře" ve vztazích, kdy je na nich ten druhý závislý:

a) protože nemá jinou možnost, to jsou třeba naše děti 

nebo 

b) ve vztazích, kdy se jim podařilo druhého k sobě dostatečně připoutat. Buď určitým závazkem (mám s tebou děti, jsem tvoje manželka apod.) nebo si vybrali někoho, kdo se projevuje ještě více závisle než oni. 

 

Samozřejmě to není stav, kdy by tito lidé byli opravdu vnitřně vyrovnaní a šťastní, ale přináší jim to určitý pocit klidu a nadvlády. Dokud mají pocit, že je ten druhý neopustí, si svoji závislost úplně neuvědomují.

V okamžiku, když však děti opustí domov nebo přijdou o partnera, jejich vnitřní nejistota vypluje na povrch a začnou prožívat strach a úzkost. Strach z opuštění je pro ně velmi trýznivý. 

 

Dá se s tím samozřejmě pracovat a přijmout vlastní závislost a s ní spojenou bolest, ale ráda bych teď hlavně vysvětlila, co se vlastně stane, že z dítěte vyroste vztahový "závislák". 

 

Závislého dospělého totiž ze závislého dítěte vychová matka. Možná není příjemné to vědět, ale je to tak.

Když se dítě narodí a samozřejmě už v bříšku, je zcela závislé na matce. Bez maminky umře. (Na moderní vymoženosti Sunaru můžeme zapomenout, ty nehrají v psychickém vývoji žádnou roli.)

Maminka dává dítěti všechno, co potřebuje, tj. výživu, teplo, lásku a pocit bezpečí. Když je toho všeho dost, tak závislost na matce není žádný problém. Je příjemné být závislý na někom, kdo vám rozumí, vnímá vaše potřeby a RÁD je naplňuje. Nechává vás růst, vyvíjet se a postupně osamostatňovat. I když vy jste na něm závislý, on vás nedrží. Takže až vyrostete a jste dostatečně samostatní, můžete v klidu roztáhnout křídla a vyletět z hnízda. Už se o sebe umíte postarat sami a emočně jste nasycení, protože maminka dala všechno, co jste potřebovali a dávala vám to ráda. Ze závislého dítěte tak mohl vyrůst samostatný dospělý, který zažil, jaké to je, když tvoříte nezávislý vztah a dáváte s radostí.

 

V nezávislém vztahu k sobě druhého nepoutáte násilím (za násilím si můžete představit i citové vydírání "bez tebe to nezvládnu") a nemáte potřebu si nějak pojistit, že s vámi zůstane, takže nemáte potřebu kontrolovat ho, ani se mu zavděčovat. 

V nezávislém vztahu přitahujete druhého tím, co mu dáváte. Takže druhý je s vámi jednoduše rád, protože je s vámi příjemně. Prostě je super být ve vaší blízkosti, tak proč by odcházel.

 

Takové vztahy si závislí lidé neumí nejprve ani představit, protože to bohužel nezažili. Naopak zažili maminku, která toho pro ně třeba i hodně dělala, ale nedělala to ráda nebo dělala to, co si myslela, že je pro vás nejlepší, ale nevnímala, co doopravdy potřebujete. Takže vás třeba krmila, když jste neměli hlad, nebo vás učila samostatnosti a nechávala spát samotné v postýlce, i když jste chtěli být s ní. Poslala příliš brzy do školky nebo na tábor, abyste se zocelili, ale vy jste to tam protrpěli apod. 

Všechno tohle zocelování a opouštění dříve, než je na to dítě zralé, vytváří úzkost a závislost.

Naopak když je maminka tím bezpečným přístavem, kam se dítě může vracet, když potřebuje, pak se dítě může přirozeně vzdalovat a stávat se postupně vlastním tempem samostatné.

 

Proto bych ráda doporučila maminkám malých dětí, aby zkusily třeba dělat i míň pro děti a víc pro sebe, ale zůstaly vnímavé k potřebám svých dětí. Současně když pro ně právě něco dělají, aby to dělaly rády. Když totiž rády pečujeme o dítě, cítí toto: "Jsem v pořádku, mám hodnotu, maminka mě má ráda a má radost, že o mě může pečovat." 

Pokud jsme to nezažili, nebo jen v malé míře, můžeme si toto vědomí dosycovat esencí z lípy.

 

Někdy se maminky vrhnou do snahy být dokonalou matkou, která zvládne všechno a je vždy perfektní ona i dítě, až padají vysílením a žádná radost z péče o dítě z nich nezáří. To dítě samozřejmě vnímá a hledá chybu v sobě. Spolu s tím samozřejmě začne prožívat i strach. S tématem strachu pracuje esence z osiky.

 

Měla bych jedno doporučení i pro maminky dospělých dětí. Zkuste si přiznat, že jste nebyly vždy perfektní. Dovolte svým dospělým dětem, aby cítily, že jim něco chybí a aby vám to mohly říct, pokud chtějí. Můžete po nich přestat chtít, aby udržely vaši představu o tom, že jste pro ně jako matka udělala všechno. Uvidíte, že ubyde napětí mezi vámi a bude šance, že se vaše vztahy zlepší. Mohou začít být opravdovější a tím pádem také bližší. Vy pak můžete samy začít s tím, že začnete vaše vztahy tvořit nezávislým způsobem, tzn. začnete nabízet to, co pro druhé bude příjemné a užitečné, takže budou rádi ve vaší společnosti a vy je nebudete muset k sobě tahat přes výčitky a citové vydírání.

 

Přeji krásné dny s vašimi milovanými

Bára Zumotová