Nesnáším svoji matku nebo oceňuju svoji matku?

Důvody, proč nám to nejde, mívají 3 úrovně:

1) S čím lidé obvykle nejvíc bojují, jsou pocity zklamání, zrady, nedostatku lásky, které pak provází projevené nebo pouze vnitřní obviňování matky z toho, že se k nám nechovala hezky nebo nám nedala dost lásky. Stále si přejeme, aby to už bylo jinak a lásku matky jsme cítili.

2) Druhou rovinou je neochota přijmout fakt, že jako dítě své matky nutně musím být stejná nebo stejný jako ona. Považujeme svoji matku za špatnou, a proto zcela odmítáme možnost, že bychom mohli být stejní jako ona.

3) Třetí rovinu tvoří náš pocit, že se nemůžeme z vlivu matky osvobodit, že nad námi má stále moc.

 

Vezměme to postupně.

ad 1) Někdy se stává, že když objevíme, co všechno nám rodiče v dětství "udělali", tak to v nás vzbudí hněv a snahu jim to "dát sežrat". Je to přirozené, ale nemá smysl v tom zůstávat. Pochopte, že vaši rodiče jsou, jací jsou. Nebyli někdy "hnusní" speciálně na vás, protože vy jste zrovna nějací. Prostě jako rodiče to dělali takhle. Není to tak, že kdybyste byli hodnější, chytřejší nebo krásnější, bylo by to jinak. Nebylo. Jste v pořádku takoví, jací jste.

Všechny naše pocity musíme vždy respektovat. Ovšem emoce, která se vážou k našemu dětství a vztahu s matkou, jsou částí naší minulosti, která už proběhla a nic už ji teď nemůže změnit. Můžeme se vyplakat, vyzuřit někde v klidu o samotě nebo v rámci terapie. Pravděpodobně to bude potřeba víckrát, ale to je vše.

ad 2) Příklad: Když je naše matka manipulátorka a my to nesnášíme, tak je těžké přijmout, že jsme stejní. Ale jsme, protože jsme potomci našich rodičů, vyrůstali jsme s nimi a zkopírovali jsme jejich způsoby jednání. Tedy ano, máme stejnou výbavu, víme, jak manipulovat s lidmi, ovšem neznamená to, že to musíme dělat taky. Prostě tu "výzbroj" máme a je lepší o ní vědět a vědomě s ní zacházet, než o ní nevědět a nechat se jí ovládat nevědomě. Tedy, až se přistihnete, že manipulujete, zastavte se a uvědomte si, že právě jednáte stejně jako vaše matka. Pak se můžete svobodně rozhodnout, zda to tak chcete nebo ne.

ad 3) Zde považuju za velmi důležité si uvědomit, že naše matka má nad vámi jen takovou moc, jakou jí sami dáme.

Jakmile jsme dospělí, už nás nemůže ovládat. Reálně ne. Může to dělat přes výhružky nebo citové vydírání, ale je na nás, abychom dospěli a naučili se, jak na citové vydírání reagovat.

Tedy cesta vede přes přijetí vlastních pocitů a přes posílení vnímání vlastní hodnoty, tj. sebedůvěru a sebelásku. 

 

Naučte se oceňovat svoji matku

Ne jako nějakou neurčitou modlu ale její konkrétní vlastnosti, které jsou pro vás užitečné nebo inspirující.

Neztotožňuju se úplně s tezí "Naši rodiče dělali to nejlepší, co mohli." Hlavně z toho důvodu, že sama jako matka vím, že jsou okamžiky, kdy vím, že bych mohla dát víc, ale z nejrůznějších důvodů to neudělám.

Ve vztahu k matce (a také k otci) si potřebujeme pouze uvědomit, že dětství bylo jaké bylo, něco se na mě určitým způsobem podepsalo, ale už s tím můžu udělat jen to, že si ta zranění uzdravím. Někdo sám, někdo využije terapeuta, někdo bylinky, esence, zdravou stravu nebo kombinaci toho všeho.

 

Teď v dospělosti můžete brát svoje rodiče jako dva dospělé lidi a chovat se k nim také jako dospělí lidé.

Můžete na nich začít oceňovat to, čím vás teď mohou obohatit.

Jestliže vaše matka nikdy nebyla moc pečující, tak nečekejte, že teď když je vám 40, tak začne. Ale třeba je chytrá, vzdělaná nebo je s ní sranda. Třeba je cestovatelka a může vám povyprávět o nějaké své výpravě.

 

Berte lidi takové, jací jsou a udělejte to samé pro sebe. Pak může růst láska i tam, kde dříve bylo napětí a hádky. 

 

Není to snadné. Jako pomocníka si můžete vzít esenci z lípy, která pracuje na zraněních, která jsme zažily jako úplně malé děti ve vztahu s maminkou. Tedy témata jako sebehodnota a sebeláska, pocity bezpečí nebo strach z opuštění.

 

Proč to vlastně celé dělat?

Protože s přijetím vašich rodičů se vám nesmírně uleví a vy získáte sílu. Sílu, která pochází od nich a kterou nemůžete disponovat, dokud je nepřijímáte. Dostanete se do stavu dospělosti, když už na rodičích nejste závislí a můžete si začít svůj život utvářet podle sebe, tedy podle toho, jací skutečně jste a co vám dělá dobře.

 

Přeju vám hodně lásky a otevřené srdce

Barbora Zumotová