Strach z odmítnutí
Kdysi jsem měla vztah s mužem, který měl jasnou představu o tom, jaký typ ženy se mu líbí. Byla to černovláska se zelenýma očima. Já jsem měla výhodu, že mám tmavé vlasy. Nosit zelené čočky mě nenapadlo. :-) Ovšem jeho předchozí přítelkyně měla světlé vlasy a jeho přítelkyně po mně také. Přesto obě tyto ženy v době, kdy s ním měly vztah, si nechaly obarvit vlasy na tmavé. Prostě si moc přály, aby je miloval. Samozřejmě to nemělo žádný reálný vliv na intenzitu jeho lásky. V čem se to ale odrazilo velmi intenzivně, bylo jejich sebevědomí a integrita jejich vlastní osobnosti. Vzdaly se části svého já, aby je někdo miloval a zabránily tak odmítnutí a opuštění.
Předěláváním sebe si lásku nezajistíme. Naopak potřebujeme být samy sebou, co nejvíc jsme toho schopné.
Být sama sebou znamená, že se znám a přijímám se právě taková, jaká jsem. Čím míň se známe a čím méně se přijímáme, tím více máme tendenci se tvarovat podle toho, jaké si myslíme, že nás chce mít ten druhý.
Když dávám najevo, kdo jsem, jak opravdu vypadám a co mám ráda, tak si mě vybere ten, pro koho jsem právě taková skvělá.
Když nasadím masku, vybere si mě ten, komu se líbí ta maska, ne já.
Strach z odmítnutí nás nutí tvarovat se nejrůznějšími způsoby, ale odmítnutí je pouze zprávou o tom, že pro tohoto konkrétního člověka já nejsem ta pravá. Nemá to vůbec nic společného s tím, jestli já jsem skvělá, přitažlivá, milá nebo ne. Nebo snad to, že mám hnědé oči, znamená, že jsem špatná? To je přece nesmysl.
Ten pocit "já jsem ok" nám nemůže dát nikdo z vnějšku a když, tak jen na přechodnou dobu. Jakékoli budoucí odmítnutí nebo kritika by nám ho stejně vzala.
Potřebujeme poznat sami sebe a mít se rádi se vším, co k nám patří. Tento pocit, jistotu a stabilitu nám dají rodiče, pokud byli dostatečně zralí, když nás vychovávali. Prostě nás milovali takové, jací jsme. Neříkali nám, že máme být jiní - lepší. Když jsme to štěstí neměli, je to pak na nás, abychom si tento pocit dali. Samozřejmě to není něco, co uděláte ze dne na den a vyžaduje to práci na sobě, ale má snad jiná práce větší smysl?
Ze systému Australských esencí se sebepřijetím a strachem z odmítnutí hezky pracuje rostlina Illawara Flame Tree. Čistí ty zážitky, kdy jsme odmítnutí nebo přehlížení naší osoby vnímali jako velmi zdrcující.
Nebo si můžete udělat takové malé cvičení - podívat se na svůj zevnějšek a najít věci, které na sobě předěláváte.
Nosíte vycpanou podprsenku?
Barvíte si vlasy?
Měníte konturovací tužkou tvar rtů?
Nechci nikoho přesvědčovat, že se má svých zkrášlovacích triků vzdát, i já mám pár svých, ale pro mě musí být v souladu s tím, jaká jsem doopravdy, ne mě předělávat. Spíš vám chci navrhnout, že můžete popřemýšlet nad tím, nakolik jsou tyto přeměny v souladu s vaším skutečným já a proč je vlastně děláte.
Když se dívám kolem sebe, vidím jen velmi málo žen, které si nebarví vlasy. Buď už je mají šedivé a chtějí to schovat nebo mají pocit, že jejich vlastní barva vlasů není dost dobrá. Opravdu to tak je? Skutečně je ostuda chodit s šedivými vlasy? Nebo jen podléháme tlaku okolí, že všichni mají vypadat mladě a dokonale? Dopřejte si svobodu být taková, jaká opravdu jste. I přirozená můžete být krásná.
Přeju hodně sebe lásky, sebe důvěry a sebe úcty, abyste mohli po světě chodit takové a takoví, jací jste.
A pokud cítíte, že v tom chcete podpořit, tak mi napište.
tmavovláska s pár šedivými vlasy :-)