Táta není máma

Jela jsem metrem a naproti mě se posadil tatínek s roční holčičkou. Nejdřív ji posadil na sedadlo vedle sebe a pak k sobě na klín. Holčička byla milá, tak jsem se na ni usmívala a najednou vidím, jak holčička natáhla ručičky a zcela jasně se dožadovala toho, že chce ke mně. Překvapilo mě to, ale zeptala jsem se tatínka, jestli mu to nebude vadit a vzala ji k sobě.

Holčička seděla u mě, dívala se na mě, držela se mě za ruku a spokojeně odpočívala.

Mezitím jsem se od tatínka dozvěděla, že se jmenuje Viktorie, je jí 13 měsíců a nikdy k nikomu cizímu nechtěla. Ani k babičce a dědečkovi nechce, když je delší dobu nevidí. Zdála se mi unavená a tatínek potvrdil, že už jsou od rána venku, takže opravdu je. Tak u mě holčička pobyla pár stanic, a když měli vystupovat, vrátila jsem ji tatínkovi.

 

Tatínek to se svojí dcerou evidentně uměl a měl ji rád. Přesto, když byla unavená a potřebovala spočinout, pochovat, odpočinout si, chtěla pobýt v ženské energii. Mužská energie pro ni v tu chvíli byla příliš aktivní, příliš dynamická. Takže dala přednost pochování od cizí ženy, ze které cítila klid, než aby zůstala sedět na klíně vlastního určitě skvělého tatínka.

Mužský i ženský způsob je skvělý, ale malé děti významně potřebují tu klidnou ženskou energii, ve které cítí přijetí, bezpečí, klid a jistotu. Jednoduše jsou maličké a potřebují někoho, kdo jim pomáhá zklidnit se a zpracovat všechny zážitky, které jim každá minuta života přináší. Všechno je tak nové.

 

V dnešní době, kdy to někdy vypadá, že rovnost pohlaví stírá i jejich rozdíly a ženy zastanou to, co muži a naopak muži to, co ženy. Přesto přijde-li na reálnou situaci přirozenost vítězí a je jasně vidět, že k některým činnostem mají přirozené vlohy ženy a k jiným zase muži.

 

Možná namítnete, že jsou rodiny, kde to mají obráceně a tatínek je na mateřské a funguje to skvěle. Možná jsou. Bude to tím, že v takové rodině má žena tak nerozvinutou svoji ženskou stránku, že muž dokáže zastat její roli lépe nebo stejně dobře. Jenže to není řešení. Dál se jen prohlubuje to, co je špatně. Tedy mužský vzor s nízkou mírou mužské síly a žena s nedostatečnou ženskou stránkou.

Řešením by naopak bylo, aby se oba dva pokusili rozvinout to, co je jim přirozeně vlastní, a polaritu ve svém vztahu postupně otáčeli. Vím, že to není úplně snadná cesta, ale jde to. Chce to trpělivost a odhodlání. Nevzdat to předem s tím, že jsem prostě víc chlap. Nejsem. Jsem žena, která se potřebuje naučit být ženou a cítit přitom radost, vděčnost i potěšení.

 

To, že je dnes ve společnosti prosazována jakási genderová vyváženost, je nesmysl. Obě pohlaví jsou si rovna (nad tím není potřeba dlouze bádat), a současně je každé jiné. Tak to je, proto se rodíme s rozdílnou tělesnou i duševní výbavou. Je ztrátou času snažit se o cokoli, co s tím není v souladu a nejen to - je to destruktivní.

 

Je tu ještě jedna věc, kterou ten příběh můj krátký příběh z metra ukazuje. Že i malé dítě, které ještě neumí mluvit, je schopné dát velmi jasně najevo, co chce. Neřeší, jestli si o to může nebo nemůže říct. Jestli je to trapné nebo neslušné. Prostě něco chce, tak to ukáže.

Jak moc tohle děláme jako dospělí? Kolikrát si zakážeme něco chtít ještě předtím, než vůbec pomyslíme na to, že by bylo možné o to někoho požádat.

Všední zážitky života jsou tak inspirativní. :-)

 

Přeji krásné jarní dny a napište, pokud Vám mohu být nápomocná.

Bára Zumotová