Ženské útěky - když maminka potřebuje utéct

My ženy máme někdy tendenci utíkat od svých rodin, protože se cítíme zahlcené starostmi a povinnostmi a máme pocit, že se nemůžeme dostat zpátky k sobě, aniž bychom odešly. Na nějakou dobu zmizely někam "do hor" a mohly být samy se sebou. Na den, týden, některé ženy touží i po mnohem delší době. Je toho na nás moc a máme pocit, že jak je toho moc, tak je potřeba od toho na čas odejít a jinak to nejde. 

Problém je, že je to jenom útěk a když utečeme, vzdáváme se své životní síly. 

Ale je tady i ta cesta, že mentálně dospějeme, tzn. najdeme svoji sebehodnotu, svoji skutečnou roli a s ní spojené povinnosti a budeme se v ní cítit dobře. Takže budeme moci být s rodinou a nebudeme si muset nechat po hlavě skákat. 

Často to bývá tak, že si ženy myslí, že MUSÍ dělat doma spoustu věcí, které ale třeba nedělají rády a dělají je proto, že si tím dodávají hodnotu a očekávají, že přijde pochvala. Že ta hodnota, kterou uvnitř nevnímají, bude dodána zvnějšku. Takže třeba uklidí, uvaří, upečou koláč a očekávají, že jejich partner nebo děti to budou oceňovat. Budou projevovat vděk a budou říkat něco ve smyslu: "Mami, ty jsi super, že jsi upekla." A je to o tom, že ta maminka se prostě super nevnímá. Že potřebuje, aby jí někdo řekl, že je skvělá a že ji má rád.

Když ale tahle zpětná vazba nepřichází, protože třeba nikdo naklizený dům nežádal a nikomu kromě té maminky na tom úklidu doma zas tak nezáleží, což je časté, tak je ta maminka frustrovaná, naštvaná a zlobí se, že nepřišlo to, proč vlastně ty aktivity dělala. Ona je nedělala proto, že se jí chtělo a těšila se na to, že uvaří nebo uklidí dům, ale proto, že chtěla, aby někdo řekl, že je dobrá. 

Je to snaha dosáhnout toho, aby mě konečně měli rádi, aby ocenili, jaká jsem. Takže se můžeme velmi snažit se přizpůsobit a dělat všechno to, co po nás ten druhý chce nebo spíš co si my myslíme, že ten druhý chce. Jenže je to vlastně snaha té malé holčičky v nás, která byla jako malá odmítaná nejrůznějšími způsoby. Bylo jí říkáno, jaká má být, aby ji mohli mít rádi. Dokud tu malou holčičku v nás neobjevíme a nesmíříme se s tím, že prostě nebyla milovaná tak, jak potřebovala, tak máme tendenci dělat pořád to samé. Pořád se snažit a pořád se pokoušet dosáhnout toho přijetí za to, co pro ostatní děláme. 

Ale takhle láska nefunguje. Buď nás někdo přijímá takové, jaké jsme a my pro to nemusíme dělat vůbec nic, anebo nás nepřijímá a vlastně není pořádně nic mezi tím. Lásku si nelze zasloužit.

Takže cesta je najít tu malou holčičku v nás. Vidět její bolest, procítit ji a nechat ji v minulosti. Minulost se nevrátí. Nemáme žádné stroje času, které by nám pomohly vrátit se do doby, kdy nám bylo těžko a opravili to. Prostě už to zůstane tak, jak to je. Ale není to katastrofa. Jenom se s tím potřebujeme smířit a dovolit samy sobě být dospělé a šťastné. Protože ten obrovský rozdíl mezi tím, jaké to bylo, když jsme byly malé a jaké je to teď, je, že teď už nejsme na nikom závislé. 

Jako malé jsme prostě nemohly odejít a najít si jinou maminku nebo jiného tatínka, abychom se cítily líp. Neměly jsme šanci se samy o sebe postarat, ale teď už všechny zdroje máme. Jsme samostatné a jsme dospělé a můžeme žít samostatný život. Když budeme chtít partnera, tak si můžeme vybrat toho, pro kterého jsme dokonalé tak, jak jsme a nemusíme se předělávat, ani se nemusíme přetrhnout, aby nás měl rád.

Ale musíme začít u sebe a dovolit samy sobě mít se ráda právě taková, jaká jsem. Když půjdeme touto cestou, znamená to jít víc do hloubky sebe sama a najít tam emoce, které jsem před sebou dlouho schovávala, protože bolely. Ale jejich poznání přináší osvobození od snahy se zase zavděčit a sílu být tou, kterou opravdu jsem.

Toto je cesta, kterou nabízím ženám při konzultacích a kterou půjdeme i na večeru pro ženy oPRAVDOVĚ, protože pravda je to jediné, co skutečně uzdravuje.

Přeji krásné letní dny s vašimi drahými v lásce k nim a v první řadě k sobě. Nejde o sobectví. Jde o to, že když nemilujeme sebe, neumíme milovat ani druhé. Umíme jim sloužit, ale pak za to něco chceme nazpátek a to už je obchod a ne láska. Dopřejte si lásku, protože pak jsou naše vztahy zdravé, šťastné a bez napětí. Nemusíme už utíkat a dočerpávat sílu mimo rodinu, protože už se doma nevyčerpáváme. Známe svoji cenu a nemusíme ji už nikomu dokazovat. Prostě můžeme jen být. Být tou, kterou opravdu jsme.

s láskou Bára Zumotová