Šikana ve škole

Ahoj Báro,

ráda bych se podělila o zkušenost s modřínem u našich kluků. Modřín byl u mě největší „posouvač“ kupředu, takže jsem ho používala delší dobu, 2 lahvičky za sebou. Druhá lahvička byla takový jistič pro můj dobrý pocit, takže jsem po ní sahala podle potřeby, ne pravidelně. V tu dobu naši kluci (11 let) pár týdnu řešili slovní šikanu ve škole. Nejdřív to bylo jen takové chlapecké popichování, ale pak se to začalo stupňovat. Každý den chodili ze školy skleslí, že se jim ostatní kluci posmívají, dokonce jim začali nadávat do dementů. Začali sami o sobě pochybovat, zda jsou v pořádku a ptali se mě, či nejsou retardovaní. Byla to velice krutá slova. Naše děti jsou úplně normální. „Zvláštností“ je, že je vedeme k tomu, že i mimo obrazovku existuje zajímavý svět a dáváme jim mantinely, aby svůj čas využili i jinak než hraním her a koukáním na videa. Není to jednoduché v dnešní době, ne vždy s tím souhlasí, ale ve prospěch jejich duševního zdraví to tak prostě děláme. I máme v rodině jiné hodnoty, než v rodinách jejich spolužáků. A právě tyhle okolnosti vedly k tomu, že se stali terčem posměchu několika žáků, kteří žijí v neúplných rodinách a schází jim rodičovská láska a vedení. Bylo nám jasné, že tady vlastně nejde o naše děti, ale o zraněné duše spolužáků, kteří se tímhle chováním hlásili o pozornost, co doma nedostali a kompenzovali bezmoc, co prožívají doma tím, že cítí moc nad slabšími dětmi. Hodně jsme o tom mluvili, ale slova byla málo, tak jsem našim synům nabídla možnost vyzkoušet modřín. Řekla jsem jim krátce, že je to esence ze stromu, co jim může pomoci nebát se být takoví, jací jsou. To, jak nás ostatní vnímají nebo jak na nás reagují, nemáme v moci změnit, ale můžeme změnit náš postoj sami k sobě i k ostatním. Každý jsme originál, máme silné stránky i slabší, můžeme růst s vlastním tempem, dělat přešlapy, které pak můžeme opravit. Oba synové souhlasili a modřín jsem začala na ně stříkat jednou ráno a jednou večer. Bylo to neuvěřitelné! Do týdne se vše vyřešilo! Byl to takový fofr, že jsem tomu nechtěla uvěřit. Od té doby je klid. Dokonce i mezi sebou mají vztah víc na pohodu. Jsou to kluci, takže v genech mají zakódovanou potřebu soutěžení, poměřovat síly, dovádět, bojovat, ale oba víc chápou a respektuji vlastní síly, rozdílné povahy a vzájemnou kritiku nebo slova z okolí, že jsou jiní, berou s větším nadhledem. Obdivuji krásnou schopnost dětí, že řeší věcí jen tak dlouho, co je potřeba a nešťourají se v minulosti zbytečně dlouho. Myslím si, že právě i tahle schopnost jim pomohla „berličku“ formou modřínu tak rychle do sebe integrovat a pokračovali dál. Spolužákům nemají za zlé, co se stalo a jsou víc sami sebou.