Příběh vzniku esence z řebříčku

Impuls vyrobit esenci z řebříčku přišel začátkem července 2019 na Wildenavě u Karlových Varů, kde byla louka plná řebříčků. Pobyla jsem si tu s nimi a zatoužila po tom vyrobit z této bylinky esenci. Jenže jsem neměla s sebou ani vybavení, ani dostatek času.

Vhodný čas pak přišel 11. srpna. 

Jako u lípy a dubu jsem se vypravila do Prokopského údolí a hledala vhodné místo, kde by byl klid a soukromí, ale marně. K mému překvapení bylo všude buď posekáno nebo tam řebříček nerostl, ačkoliv běžně roste skoro všude. Nakonec jsem esenci z řebříčku vyráběla na centrální planině Prokopského údolí v místech, kde kdysi stávalo Butovické hradiště a co je na místě nejzajímavější, tak je přímo proti dubu, ze kterého jsem vyráběla dubovou esenci a pár desítek metrů od lípy, ze které pochází lipová esence. Zdá se, že je to místo s určitým významem, protože jinak by se to událo jistě jinak.

Přestože jsem tedy řebříček našla přímo na centrálním místě celé lokality, které je lemováno cestami, kudy chodí často lidé, měla jsem na práci úplné soukromí a klid. Naopak to bylo obohacující, protože lidé, kteří chodili okolo, si vyprávěli spoustu informací, třeba právě o vzniku Butovického hradiště. Bylo to jako být v centru dění, centru informací, které člověk může nasávat a současně si zachovávat vlastní integritu a prožívat si svůj vnitřní svět. 

To je jedno z poslání řebříčku - propojovat nás se zdrojem informací a současně držet na vlastních nohách vnímající pevně sami sebe.

Bylo to jako zpráva: "I uprostřed všeho okolo si můžeš zachovat svoji integritu a svůj svět.", což je pro lidi jako já, kteří se hodně naciťují na druhé často velmi obtížné a současně velmi potřebné, aby neztráceli sami sebe.

Řebříček podporuje samostatnost a svébytnost našeho vnímání, uvažování a životního nastavení v aktuální přítomnosti, kdy současně můžeme být součástí celku. Tedy pomáhá uchopit a aplikovat do svého života uvědomění, že nemusíme odcházet do samoty a být poustevníky, abychom mohli zůstat v kontaktu s vlastní moudrostí a žít dle vlastního přesvědčení.

Myslím, že introvertní povahy ví, co mám teď na mysli. :-)

Žití v souladu se sebou v reálném, praktickém životě s lidmi okolo sebe je to největší umění.

 

Když jsem esenci připravovala a následně čekala, až slunce vykoná svoji práci, rozléval se ve mně postupně pocit blaženosti. Cítit svoje bosé nohy v trávě a jen tak být ve spojení se vším okolo a se sebou, bylo opojné.

Sedět mezi řebříčky, bylo jako sedět v řebříčkovém lese. Na opravdu krásném místě, kde je mi dobře. Stala jsem se součástí téhle zvláštní rodiny, která má tolik členů, drží pospolu, a přitom je tam každý sám za sebe.

Pocit propojení a napojení na zdrojovou energii byl velmi silný.

Každý jednotlivý květ z řebříkového květenství jako by držel nějaký pohár - pohár moudrosti, ze kterého se můžeme napít, když projdeme postupně cestou poznání. Krůček po krůčku po jednotlivých stupíncích řebříčkového žebříčku beze spěchu, každý svým tempem.

 

Když jsem ležela mezi řebříčky, vytanula mi na mysl píseň:

Je to mantra, která se skládá ze 16 slov, která jsou opakováním božských jmen ve vokativu (oslovení), viz Wikipedie.

 

Řebříček propojuje s tou božskou částečkou v nás a nezáleží na tom, v jakého boha nebo princip stvoření věříme.

 

Bára Zumotová